Článek 5 Ústavy České republiky: „Politický systém je založen na
svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran
respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako
prostředek k prosazování svých zájmů.“ Pro následující příspěvek,
zabývající se politickým stranictvím, je důležitý především začátek
onoho článku – tedy že celý český politický systém je založen na
politických stranách. Často si to ani neuvědomujeme, ale složení dolní
komory českého parlamentu, přinejmenším částečně složení horní
parlamentní komory, obsazení vlády, nejrůznějších celostátních
kontrolních institucí, složení krajských zastupitelstev a rad apod. – to
vše vychází z činnosti a fungování našich politických stran.

Někdy máme tendenci na politické strany pohlížet jako na černé skříňky – je nám jedno, co se děje uvnitř, zajímá nás výstup. Zdá se ale, že pro tuto blahosklonnost už není místo – že vnitřní fungování stran, resp. jejich nefungování dramaticky ovlivňuje kvalitu výstupů, a tedy kvalitu celého politického systému. A to záměrně nechávám bokem strany či tzv. hnutí, která fakticky politickými strukturami nejsou, neboť jde o vehikly sloužící jejich zakladatelům/majitelům pro prosazování osobních zájmů. Tento text se zaměřuje na strany, které jimi skutečně chtějí být.

Početnost českých politických stran po druhé světové válce

Problém spočívá v tom, že se naše politické strany stále chovají, jako by byly statisícovými strukturami, stejně jako kdysi po druhé světové válce. Tedy strukturami, které prostupují celou společnost a skutečně tvoří dokonalé zrcadlo její konkrétní části (vždyť anglický termín „party“ lépe vystihuje skutečnost, že tato politická struktura je jednou z částí /„part“/ celku a že ten celek ideálně nemá být tvořen jen jednou částí). Tak tomu ale už dávno není. Podívejme se, o jaké stranické situaci v kontextu poválečné doby hovoříme.

Ještě před únorem 1948, v listopadu 1947, zahrnovaly české politické strany následující počty členů (zaokrouhleno na tisíce): Komunistická strana Československa (uvedené počty platí nikoli pro celý stát, ale jen pro české země, ostatně jako u dalších stran) – 1 281 000, Československá strana národně socialistická – 562 000, Československá sociální demokracie – 364 000, Československá strana lidová – 350 000. Celkem tedy počet členů politických stran v českých zemích za třetí republiky přesáhl půl třetího milionu (2 557 000). Srovnáme-li to s tehdejším počtem obyvatel včetně dětí (cca 8 765 000), vychází nám, že téměř třetina populace (konkrétně 29 %) se přímo stranicky angažovala. Další statisíce nestraníků byly navázány na různé stranické tělovýchovné či zájmové organizace.

Přirozeně vnímáme, že tato hodnota byla z poloviny ovlivněna členstvem komunistické strany, která v té době už byla na cestě k pozdějšímu totalitnímu ovládnutí společnosti. I kdybychom ji ponechali stranou, zbylé tři strany sdružovaly celkem téměř 15 % populace.

Jeden z klíčů k pochopení polistopadového odporu ke členství v politických stranách spočívá v období komunistického čtyřicetiletí. Už na počátku totalitní éry do KSČ během asi půl roku z nejrůznějších důvodů vstoupil více než milion nových členů a celkový počet dosáhl neuvěřitelných dvou a půl milionu. Po čistkách vynucených posuny v sociálním složení členstva, které neodpovídalo marxistické teorii předpokládané převahy dělnictva, se od poloviny padesátých let počet jejích členů pohyboval stabilně okolo půldruhého milionu. To se na krátkou dobu změnilo v důsledku posrpnových čistek na začátku sedmdesátých let, kdy počet členů klesl pod 1,2 milionu; následně však počet členů začal opět narůstat, takže na přelomu 70. a 80. let již KSČ znovu disponovala více než půldruhamilionovou členskou základnou.

Tato masovost se stala pro československé komunistické ideology fetišem, neboť z ní odvozovali potvrzení skutečnosti, že je strana skutečným předvojem dělnické třídy, schopným nastolit diktaturu proletariátu. Problémem pro stranu jako takovou i pro myšlenku stranictví samu o sobě se stalo, že ze skutečnosti, že před listopadem 1989 byla KSČ nejmasovější politickou stranou na světě (při přepočtu na počet obyvatel tvořili její členové 16 % všech obyvatel českých zemí; podobně silná nebyla nikdy ani sovětská, ani čínská, kubánská či severokorejská komunistická strana), neplynulo nic důležitého ohledně způsobu vnitrostranického života. Ten měl ryze formální charakter, schůze se nenesly ve znamení skutečné politické práce či debaty. Stranické členství bylo „pouze“ důležitým rozlišovacím bodem, neboť na něm byl do značné míry závislý profesní a z něj vyplývající sociální vzestup členů, a to především v široké kategorii tzv. pracující inteligence. Nebylo pak divu, že ve chvíli zhroucení komunistického režimu drtivá většina členů své členství odvrhla jako zbytečný balast – a postupem času jej dost možná i skutečně vytěsnila z paměti.

Co ale hůř – KSČ nejenom že neprovozovala skutečný vnitřní politický život, ale zásadně pomohla zprofanovat pojmy „strana“ či „straník“, které se neodmyslitelně spojily se šikanou a znevýhodňováním nestraníků. Dalo se v tom dokonce navázat na problematickou tradici naplňování konceptu stranictví za první republiky, která byla už ve své době často kritizována za partokratické prvky.

Polistopadový vývoj členstva politických stran

Subjekt, který zásadně přispěl k odstavení KSČ od moci – Občanské fórum –, si problematického odéru stranictví byl dobře vědom. Jen tak vysvětlíme jeho úspěšné předvolební heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“.

V polistopadové éře pak nenajdeme v oblasti stranictví žádný zlom k dobrému či špatnému, nýbrž kontinuální úpadek. Trajektorie přímá, křivka v podobě přímky klesající nepřímé úměry – čím dále od roku 1989, tím menší počet členů. Pokles sice zpomaluje, nicméně především proto, že téměř nemá kam dál klesat, neboť do záporných čísel jít v tomto případě nelze. Zdá se, že se uplatní tzv. matematická limita – počet se bude neustále blížit nule, ale nikdy jí nedosáhne.

Konkrétní údaje vývoje polistopadového členství ve významných parlamentních stranách ukazuje níže připojená tabulka. Ve skutečnosti by měly být údaje za rok 1992 ještě obsáhlejší, neboť v dolní parlamentní komoře (resp. nejprve České národní radě) zasedlo pět dalších subjektů, u nichž ale zpětně nelze věrohodně doložit tehdejší počty členů.

Jakkoli jde o teoreticky zcela přesné údaje, u některých je přesto namístě pochybnost – konkrétně jde o údaje SPD z roku 2023. V komunálních volbách 2022 totiž za stranu kandidovalo jen 1361 členů, což je srovnatelný počet jako v případě ANO, které vykazuje čtyřikrát méně členů než SPD. Oproti roku 2018, kdy jich kandidovalo 1247, jde o nepatrný nárůst, zatímco počet členů byl tehdy deklarován na úrovni 7000 (i o tom panovaly pochybnosti). Pochybám nasvědčuje i celková suma vybraných členských příspěvků za rok 2022, která činí jen 503 tisíc (což by znamenalo méně než 50 korun na člena). Nicméně i v případě, že by platil onen desetitisícový údaj SPD, nemění to moc na tristním stavu stranické organizovanosti české společnosti.

V roce 1992 činil celkový počet členů čtyř významných stran (ODS, ČSSD, KSČM, ­KDU-ČSL) cca 480 000 (4,7 % obyvatel ČR). Tento údaj je ale dramaticky ovlivněn tehdejším počtem členů KSČM ve výši více než 350 tisíc. Když tento údaj někdejší státostrany odečteme, je procento straníků v české populaci téměř zanedbatelné – 1,2 %. V letech 2013/2014 činil počet členů parlamentních stran cca 129 000 členů (1,2 %), bez KSČM 0,7 %. A ačkoli to vypadalo, že tato hodnota nemá kam klesat, za další dekádu se ještě snížila – i se započtením sporného případu SPD zasahuje celková stranická organizovanost 0,7 % populace, bez komunistů (kteří už nejsou nejpočetnější stranou) jen 0,5 %.

Počty a podíly straníků

1992	2013/2014	2023/2024
ODS	23 000	18 000	11 543
ČSSD	13 500	22 881	6 500
KSČM	354 549	51 000	18 307
KDU-ČSL	88 784	29 976	19 174
TOP 09	3 825	2 290
ANO	1 600	2 547
Piráti	284	1 183
STAN	1 199	2 200
Úsvit/SPD	9	10 835
Celkem	479 833	128 774	74 579
	(4,7 % obyvatel)	(1,2 % obyvatel)	(0,7 %)
bez KSČM	125 284	77 774	56 272
	(1,2 % obyvatel)	(0,7 % obyvatel)	(0,5 %)

Zkrátka vidíme, že saturace stran ve společnosti je mizivá, fakticky neexistuje. Jen každý dvoustý člověk, kterého náhodně potkáme na ulici, je členem některé české sněmovní strany. Nejpočetnější strana (KDU-ČSL) dnes už nemá ani dvacet tisíc členů, což byla donedávna symbolická hranice, pod kterou nechtěly spadnout ODS a ČSSD, protože by byly označovány za extré­mně slabé.

Důležité je, že nejde o specificky český problém – v zahraničí pozorujeme podobné trendy. Dvě nejsilnější německé strany CDU a SPD měly v roce 2019 dohromady asi 800 tisíc členů (necelé procento populace), zatímco v roce 1990 to bylo o milión víc. Ve Francii klesl celkový počet členů dvou tehdejších největších stran (republikánů a socialistů) jen mezi lety 2007 a 2014 z 630 tisíc na 380 tisíc (půl procenta populace).

Příčiny současné situace

Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Část je exkluzivně česká, část přinejmenším západní. Nejprve česká část. Jak už bylo naznačeno, polistopadové strany nedokázaly překonat negativní komunistické dědictví odstupu od stranictví. Navíc se ale postupně zapouzdřily a uzavřely, přičemž uzavřenost a členská omezenost se ukázala být pro některé vnitrostranické představitele výhodou. Ve stranách převládla mentalita uzavřené skupiny, která neuznává jiné zásluhy než sezení na schůzích a maximálně starostování městu či obci. Strany jen obtížně přitahují lidi zvenčí, kteří své schopnosti prokázali jinde a jinak; rozhodně se o to nepokoušejí systematicky. Ničivých důsledků tato lokální uzavřenost nabývá v kombinaci s druhým polistopadovým vnitrostranickým vývojovým trendem.

V důsledku nezdařené decentralizace státu na přelomu devadesátých a nultých let se v následujících letech ze stran téměř samovolně staly namísto dosavadních centralizovaných struktur spíš volné konfederace krajských či dokonce okresních sdružení, které drží v rukou rozhodující moc pro nominace do všech typů voleb. Došlo k tomu v unitární České republice, jež se nevyznačuje výraznějšími regionálními, etnickými, náboženskými či jinými rozdíly – tedy zbytečně.

Když jste držitelem tohoto typu moci, proč byste stranu na lokální úrovni příliš otevíral konkurenci, která by vás mohla ohrozit? V případě regionalizace moci jde o jednu z „balkánských“ charakteristik české politiky. Když osmanští pánové rozdělili pašalíky, věřili, že si uchovají centrální moc. Realita byla jiná – místní vládcové se začali časem emancipovat, až z balkánského panství zůstal přinejlepším volný konfederativní svaz.

Jak již bylo naznačeno, další sada důvodů je celozápadní. Podíl na tom má zřejmě proměna způsobu života, který se nese ve znamení naprosté dominance privátní sféry nad veřejnou.Politicky artikulována jsou především práva jednotlivce (byť třeba na základě skupinové identity) před zájmy společnosti. Mizejí různé společenské tmely, ať již jde o mediální, televizní, knižní, hudební či obecně kulturní scénu. Obrovsky diverzifikovaná nabídka nejenom konkrétních produktů, ale i platforem, jež je nabízejí, způsobuje, že nesledujeme stejné filmy (a pak se o nich nebavíme), nečteme stejné knihy, neposloucháme stejnou hudbu… Co nás tedy spojuje? Co nás může přimět k tomu, abychom se sdružovali na bázi zájmové? A když se nesdružujeme na bázi zájmové, proč bychom měli cítit puzení ke sdružování politickému? Je totiž zřejmé, že nejde jen o problém primárně politický (i když je nesmírně palčivý, neboť náš politický systém je doslova založen na předpokladu dobrovolného a funkčního politického sdružování), ale celospolečenský, který se projevuje v klesající organizovanosti věřících, odborářů apod.

Způsobené problémy

V čem to vše způsobuje problémy? Strany jsou personálně vyprázdněné, totálně stagnují. Struktury a kanály, jež by měly generovat nové reprezentanty, jsou zablokovány. A pokud nějaké ještě fungují, jsou lokálně-politické, které ale generují pro volby na vyšších úrovních především politiky typu starostů menších a středně velkých měst. To by nemusel být problém, pokud by byli doplňováni dalšími typy reprezentantů – nositelů konkrétních oborových „politik“ – zahraniční, hospodářské apod. Ne vždy se totiž vyskytuje talent být dobrým starostou a současně expertem na konkrétní politiku. Proto je vhodné, když strana dokáže generovat různé typy reprezentantů, což se v posledních desetiletích české politiky přestalo dít.

Jaká je legitimita vybraných představitelů (ať už pro stranické posty či pro kandidátní listiny na různé zastupitelské pozice), které vybere hlasováním okresní stranická organizace se stovkou členů? Můžeme se potom divit, že voliči často vrtí hlavami nad složením kandidátek jim blízké strany, když jsou obsazeny podivnými osobnostmi bez veřejného respektu?

Zůstaneme-li v českém politickém prostředí, můžeme pozorovat jeden z dalších závažných vedlejších efektů nízké stranické organizovanosti, a sice rozpojení jednotlivých úrovní vládnutí. Politické strany v České republice totiž v zásadě vyklidily komunální úroveň politiky (je zřejmě otázkou už jen několika málo funkčních období, kdy i ve středně velkých a velkých městech budou nahrazeny lokálními nezávislými uskupeními, jak se to stalo nejprve v malých a později i ve velkých obcích a malých městech, přičemž nyní tento trend posiluje ve městech okresních).

Víceúrovňový model českého vládnutí nemá institucionalizované propojení svých jednotlivých úrovní – obecní a krajské, krajské a parlamentní či obecní a parlamentní. Naše horní parlamentní komora nereprezentuje územní samosprávy jako jinde (např. ve Francii); ne­existují ani žádné ústavní platformy pro takovou reprezentaci.

Toto propojení dnes fakticky probíhá dvojím způsobem. Jednak skrze zájmové svazy typu Svazu měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv či Asociace krajů ČR, jež jsou konzultovány např. v legislativním procesu – nicméně v těchto případech jde vesměs pouze o propojení horizontální. Druhé, bohužel ale mizící propojení probíhá neformálně skrze politické strany s parlamentním zastoupením, kdy se starosta či zastupitel stává za stranu krajským politikem, poslancem, senátorem; případně (lépe) když se ve stranických strukturách typu okresních a krajských organizací pravidelně setkává a komunikuje s politiky dalších úrovní. Ti potřebují jeho podporu, takže je pravděpodobnější jejich ochota naslouchat zkušenostem „zdola“.

V důsledku mizejícího stranického zastoupení mezi představiteli stále většího počtu obcí se snadno a rychle může stát, že územní samospráva nebude mít personální propojení na úroveň parlamentní, což rozhodně není dobrá zpráva pro soudržnost politiky a společnosti, resp. pro zpětnou vazbu různých úrovní politiky v mezivolebním čase.

Se zanedbatelným počtem členů souvisí další velký problém – strany dobře neodrážejí zájmy a politické potřeby relevantních společenských sektorů, o nichž se domnívají, že je reprezentují. Vzhledem k tragicky nízkým počtům členů (i u ODS, která je druhou nejpočetnější parlamentní stranou a co do vládního vlivu je nejsilnější, se setkáváme s okresy, kde celkový počet členů nepřesahuje stovku) už strany přestávají být, resp. nejsou ani někdejšími politickými diskusními kluby, kde by se tříbily názory, artikulovaly a později agregovaly politické zájmy…

Co s tím?

Z dlouhodobého hlediska je nepředstavitelné, že by se z českých politických stran znovu staly masivní, odolné a stabilní struktury, které by počítaly své členy přinejmenším ve vyšších desítkách tisíc. Totiž i ty nejlepší počty, jichž dosahovaly ODS a ČSSD na vrcholu svého rozmachu (přes třicet tisíc), byly nízké a nedostatečné.

Pokud tedy nedojde k zázračnému a trvalému navýšení počtu členů – a to ne o mrtvé duše, ale o skutečně aktivní občany ochotné se stabilně stranicky angažovat –, měly by politické strany, chtějí-li přežít a opakovaně usilovat o potvrzení svého statusu nejlepšího reprezentanta vybraných společenských zájmů, přijít s proměnami, a to přinejmenším svých vnitřních nominačních mechanismů pro celostátní typy voleb.

Jakkoli to bude bolestné, měly by strany změnit svůj systém primárek (pokud jej mají skutečně fungující, nikoli jen na oko, jako u některých subjektů vystavěných kolem svých vůdců) z uzavřeného, kde mají vliv pouze členové strany, na nějakou podobu otevřeného či alespoň polo­otevřeného. Každopádně se zdá, že jedinou možnou cestou je alespoň částečné vtažení sympatizantů a voličů do celého procesu. Inspiraci v tomto směru nabízí systém stranických primárek v USA, kde se souběžně realizuje hned několik různých typů zapojování širší veřejnosti.

Je ale zřejmé, že takový systém není bez rizika. Jakou reálnou výhodu, benefit, by v inovovaném systému interakce politické strany se společností, resp. s nějakým jejím spřáteleným okolím měli její (už tak nepočetní) členové? Dnes jsou to oni, resp. straničtí funkcionáři, kdo fakticky rozhoduje o složení kompletních kandidátních listin. Pokud bychom jim tuto výhodu vzali, jaký by měli motiv pro stranické členství? Zvlášť když často nefunguje ani výše zmíněný aspekt politického diskusního klubu?

Možná by tak mohly širší primárky, zahrnující nejen členy, ale i šířeji chápané příznivce, hrát roli v první fázi procesu, a sice v generování potenciálních kandidátů, z nichž by pak vybírali svým hlasováním straničtí členové. Zcela stranou přitom nechme absurdní rozměr, který ve stranických primárkách nabrala místní příslušnost – snaha mít na předních místech kandidátek zastoupené všechny okresy daného kraje bez ohledu na jejich stranickou sílu, potenciál apod.

Možná by mohlo pomoci i vybudování struktur paralelních ke struktuře územní – třeba struktura zájmová. Proč by měla nominace vycházet pouze z místních a okresních organizací? Proč by své místo nemohlo mít uskupení členů (či příznivců) orientujících se na zahraniční, obrannou, zemědělskou, hospodářskou, dopravní či jinou politiku?

To, že strany budou muset se svými vnitřními nominačními procesy něco udělat, je zřejmé i ze zkušenosti se vznikem předvolebních koalic stran různého typu a různé míry disciplinovanosti členské, resp. voličské základny v posledních letech. Pozorovat v plné síle jsme to mohli v předvolební koalici Pirátů a STAN před volbami 2021, která skončila dramatickým nepoměrem zvolených poslanců – pirátských (4) a STAN (33) –, který vůbec neodpovídal předpokládanému poměru jejich voličů. Výsledek byl způsoben zcela odlišnými typy nominantů obou subjektů, kdy pirátští reálně vzešli z vnitrostranického prostředí velmi malé strany a ti za STAN reprezentovali především starosty, kteří mají ve svém okolí vyšší míru známosti a fakticky prošli jakýmisi širokými primárkami. Ne tak dramatické, ale přesto zajímavé nepoměry mezi zvolenými poslanci panovaly po volbách 2021 i mezi členskými subjekty koalice SPOLU, kde se střetávali kandidáti zcela odlišných typů stran. Zatímco u kandidátů KDU-ČSL šlo opět často o místně známé osobnosti se snahou vtahovat do celého procesu i blízké nestraníky, u ODS zůstal většinou výběr omezen na zasloužilé stranické funkcionáře, a to přesto, že KDU-ČSL je počtem svých členů téměř dvakrát větší.

Nevyužitý potenciál je i v nestranických zastupitelích a starostech měst a obcí. Tito lidé jednak ukázali ochotu se pro svou místní komunitu veřejně angažovat, jednak prošli (pokud nepočítáme fakticky nesoutěživé volby v nejmenších obcích) testem vyslovování důvěry od svých spoluobčanů. Nejsou-li ovšem na stranických kandidátkách (řada z nich přitom v minulosti za konkrétní strany kandidovala, nicméně pak se často z taktických důvodů uchýlili k místní kandidatuře nezávislé), pro nominační procesy třeba i krajských voleb jako by neexistovali. Některé strany (KDU-ČSL, STAN) se je už nyní pokoušejí získávat pro své širší bloky, čímž získávají výhodu oproti ostatním.

Problémů spojených s nedostatečným fungováním našich politických stran je víc než dost. Nejde přitom zdaleka jen o ně samé – jde, nikoli s nadsázkou řečeno, o demokratický a liberální systém vládnutí v naší zemi jako takový.

Autor článku: Stanislav Balík, politolog a historik

Text vyšel v dubnu 2025 v tištěném čísle časopisu Kontexty 2/2025.