Jiří Schwarz, Štěpán Drábek (e15.cz 18. 7. 2025, rubrika Názory a analýzy)

Mezi širokou veřejností panuje přesvědčení, že centrální bankéři rozhodují o měnové politice na základě aktuálně pozorované inflace. Ano, dobře, ovšem tak tomu není, řekl by legendární profesor Hrbolek. Ve skutečnosti totiž ani tak nezáleží na inflaci teď, jako na tom, jakou inflaci domácnosti, podnikoví manažeři a finančníci očekávají v budoucnu.

Nepříjemné je, že na rozdíl od aktuální inflace, kterou počítá a v detailní struktuře každý měsíc zveřejňuje Český statistický úřad, jsou informace o inflačních očekáváních mnohem omezenější. Existuje sice pravidelné šetření Evropské komise, to ale pro většinu zemí uvádí jen kvalitativní změny. Tedy jestli se podle respondentů ceny zvýší, sníží, nebo zůstanou stejné.

Setrvačnost zvýšených inflačních očekávání

Když ceny v roce 2022 vystřelily vzhůru, zvýšila se i inflační očekávání. Zpět na dvouprocentní inflační cíl se pak růst cen vrátil začátkem roku 2024. Z pohledu centrální banky tím bylo vyhráno. Jenže podle nového šetření inflačních očekávání, které v té době probíhalo za podpory Technologické agentury ČR, mezi českými domácnostmi podobný optimismus nepropukl. Jejich vnímání aktuální inflace, stejně jako očekávání budoucí inflace, totiž zůstala vysoko nad dvojkou. Zevrubný popis hlavních zjištění tohoto šetření, včetně kompletních dat, je k dispozici na webových stránkách České národní banky (ČNB) v části Statistika – Další statistiky ČNB.

Jedním z nejzajímavějších výsledků šetření ale nebyla samotná výše vnímané či očekávané inflace. Jejich systematické zkreslení je totiž poměrně obvyklé a v literatuře dobře popsané. Mnohem překvapivější byly odpovědi na otázku, co se stane, když skokově vzrostou ceny pohonných hmot kvůli krátkodobému výpadku dodávek ropy nebo odstávkám rafinérií. Dvě třetiny respondentů totiž věřily, že kvůli tomu ceny sice všeobecně vzrostou, ale po odeznění potíží opět klesnou.

Pokles inflace neznamená pokles cen

ČNB od roku 1998 funguje v režimu cílování inflace: hlídá tempo zdražování, ne samotnou cenovou hladinu. Ideál je, aby ceny dlouhodobě rostly asi o dvě procenta ročně – ani málo, ani moc, ale hlavně stabilně a předvídatelně. To usnadňuje ekonomické plánování. Pokud přijde jednorázový šok, například drahá ropa, centrální banka pouze brání tomu, aby se z jednorázového zdražení stal trvalý cenový sprint.

Jak? Samotný šok sice za rok a den z inflace vymizí, to je matematická danost, ale na případné druhotné nárůsty cen už musí centrální banka reagovat zvýšením sazeb. Díky tomu se inflační vlna přežene a růst cen zpomalí zpátky k dvouprocentnímu inflačnímu cíli. Ceny ale zůstanou na nové vyšší úrovni, pokles cen se nekoná. To je prostě definiční znak režimu cílování inflace.

Kdyby se centrální banka snažila kompenzovat vyšší inflaci a vrátit ceny na původní úroveň, nebo alespoň na trend, který by cenová hladina sledovala bez inflačního šoku, muselo by po období zvýšené inflace následovat období poklesu cen – deflace. Říká se tomu cílování cenové hladiny. Zatím je ale neprovádí žádná centrální banka na světě, i když v odborné literatuře jde o poměrně živé téma. O pokles cen tedy ČNB neusiluje.

Zdroj: Baxa, Brůha, Schwarz a kol. – Šetření inflačních očekávání českých domácností 1–6/2024

Pro velkou část veřejnosti je to ale viditelně nelogické. V šetření tak správně – tedy že ceny na nové, vyšší hladině už zůstanou – odpověděla jen necelá čtvrtina respondentů. Nejde přitom o pouhou statistickou zajímavost. Tento rozpor mezi realitou a očekáváním má závažné důsledky.

Dopady zkresleného vnímání inflace

Zatímco centrální banka je při poklesu inflace přesvědčená, že má splněno, domácnosti jsou nespokojené, protože zůstává draho. Neutrácejí a stále čekají, že dojde k nápravě. Ta je ale v nedohlednu, a vzhledem k povaze inflačního cílování ani přijít nemůže. V datech tak skutečně vidíme stále extrémně vysokou míru úspor českých domácností.

Vysoké úspory vedou k tomu, že podniky trpí nedostatkem poptávky po zboží a službách, tápou v cenotvorbě, omezují investice a ekonomika neroste tak, jak by mohla. V důsledku toho příjmy domácností dohánějí ztracenou kupní sílu jen pomalu a frustrace roste. Pocit ekonomického zmaru pak může přerůst v nedůvěru v centrální banku a celkově v instituce státu, což nahrává populistickým a protestním stranám.

Nejen ekonomické, ale i politické dopady tedy mohou být významné. Jeden z nejvěhlasnějších ekonomů minulého století J. A. Schumpeter na konci svého díla Kapitalismus, socialismus a demokracie trefně píše, že je to právě inflace, která je “jedním z nejmocnějších faktorů urychlujících sociální změny”. Dnes už navíc víme, že takovou moc nemá jen inflace skutečná, ale i vnímaná a očekávaná.

Pomáhá lepší informovanost

Jak z toho ven? Zmiňované šetření ukázalo, že ženy se mýlí méně. Jedním z důvodů je, že jsou častěji zodpovědné za nákupy pro domácnost. Lépe se tak orientují a vědí, že s výjimkou akčních slev ceny klesají málokdy. To naznačuje, že informace skutečně pomáhají. Když budeme trpělivě vysvětlovat, že cílem měnové politiky není návrat cen na původní úroveň, ale zpomalení jejich růstu, určitě to sníží nejistotu ohledně budoucnosti.

ČNB by ale měla i lépe pracovat s očekáváními domácností ve svých prognózách. Pokud centrální banka předpokládá, že domácnosti začnou rychleji utrácet, jakmile ceny přestanou růst, ale ony kvůli mylným očekáváním stále čekají na pokles cen, prognózy se minou s realitou. Měnová politika pak nebude nastavena správně. Se všemi – i neekonomickými – důsledky, které to s sebou nese.

Jiří Schwarz je poradcem bankovní rady ČNB a působí na Anglo-americké vysoké škole, Štěpán Drábek je makroekonomickým analytikem Prague Finance Institute.