Česko musí dramaticky navýšit výdaje na obranu. Pokud se nechce ocitnout v kůži příslovečného myslivce, co honil tolik zajíců naráz, až si uhnal smrt, čelí nutnosti jiné výdaje osekat. Nebo musí zásadně zmírnit zátěž, která snižuje konkurenceschopnost jeho firem a podniků v globálním meřítku. Tím si Česko zajistí rychlejší ekonomický růst. Tedy i vyšší daňové inkaso, aniž by daňové sazby zvyšovalo. Takže by pak mohlo vydávat mnohem více na zbrojení, a ještě k tomu udržet rozsah sociálního státu i při postupujícím demografickém stárnutí.
Během deseti let bude Česko muset navýšit své výdaje na obranu a výdaje s nimi související na hodnotu pěti procent hrubého domácího produktu. Pokud by tyto výdaje navyšovalo postupně, v pravidelném rozsahu, v roce 2030 bude vydávat zhruba 3,5 procenta HDP. Místo letošních 161 miliard by tak na obranu a související věci dávalo hned nějakých 355 miliard, tedy o bezmála 200 miliard korun více. Když uvážíme, že schodek státního rozpočtu má být v příštím roce zhruba 280 miliard, hrozí, že kolem roku 2030 se bude kvůli navýšeným výdajům na zbrojení pohybovat kolem půl bilionu korun. Pochopitelně, jde o nominální čísla. Reálně z uvedených vyhlížených cifer něco ukousne inflace, která do roku 2030 nastane, (avšak pokud se nestane nic nepředpokládaného, zase tolik neukousne). Navíc hrozí, že schodek státního rozpočtu může být i notně vyšší než „jen“ půlbilionový. A to v tom případě, udeří-li nějaká fatální pohroma pro veřejné rozpočty typu globální finanční krize z doby před více než patnácti lety nebo covidové pandemie z doby před pěti lety.
Pokud se Česko nechce nebezpečně zadlužit a zároveň hodlá dostatečně zbrojit, plnit své závazky vůči NATO, a k tomu udržet rozsah sociálního státu i v době povážlivě se zrychlujícího demografického stárnutí, musí z podniků a firem sejmout administrativní a regulatorní zátěž či alespoň její podstatnou část. Klíčovým zdrojem takové zátěže je objektivně přepjatá snaha o dekarbonizaci, plynoucí ze závazků Green Dealu EU. I Národní rozpočtová rada pracuje s číslem 1,3 bilionu korun ; t olik bude podle ní českou ekonomiku stát dekarbonizace v letech před rokem 2030. To je v průměru takřka 220 miliard ročně.
Co za těchto 220 miliard ročně Česko získá? Prakticky nic. Alespoň tedy z hlediska boje s klimatickou změnou, jímž ovšem je údajně Green Deal EU – tedy snaha o dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050 – motivovaný.
Do roku 2030 klesne podíl EU na globálních emisích oxidu uhličitého pod úroveň pěti procent, i pokud by se EU již do té doby neuchýlila k žádným dalším opatřením v tomto směru, ať už jde o emisní povolenky druhého typu nebo uhlíkové clo. Obě tato opatření představují příklad dodatečné finanční zátěž nejen pro domácnosti, ale i pro firmy v EU. Přitom tedy se už nyní vývoj podílu EU na globálních emisích pohybuje po dráze, která jej do během pěti let zavede pod úroveň pěti procent. Z podstatné části proto, že dva největší znečišťovatelé – Čína a USA – své klimatické závazky neplní. Čína hrubě neplní své závazky plynoucí z deset let staré Pařížské klimatické dohody soustavně už od roku 2020, jak letos konstatoval renomovaný finský environmentální institut CREA. Spojené státy s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu Pařížskou klimatickou dohodu rovnou shodily ze stolu. Evropská unie se tudíž svým Green Dealem ocitla v určitém osamocení, tak trochu jako „kůl v plotě“.
Minimálně tedy dává ekonomický smysl, aby EU se všemi svými novými klimatickými opatřeními přestala, pozastavila je, a pokračovala v jejich zavádění až tehdy, začne-li její zmíněný globální podíl na emisích opět narůstat, byť třeba jen nepatrně. Protože to bude příznak, že i ostatní ekonomiky v čele s Čínou a USA s ní v tempu ozeleňování – či likvidace vlastního průmyslu – srovnaly tempo.
I pro Česko tedy dává ekonomický smysl, aby z firem a podniků sňalo zátěž dekarbonizace, která je stejně vlastně k ničemu, neboť EU jako celek představuje již nyní, se zhruba šestiprocentním podílem na globálních emisích, příliš malého globálního znečišťovatele – přičemž během pěti let bude ještě menším. Vždyť opravdu si někdo soudný myslí, že celek, jenž má na svědomí méně než pět procent globálních misí může jakkoli ovlivnit proces klimatické změny?
Ostatně zřejmě proto nyní Evropská komise tolik tlačí nový „Fit for 90“, jenž má být splněn k roku 2040. Až totiž kolem roku 2030 klesne podíl EU na globálních emisích pod úroveň oněch pěti procent, budou se o nutnosti provádět další opatření na potlačení emisí hůře přesvědčovat i ti její obyvatelé, kteří dosud zelené ideologii podléhali poměrně snadno. S nižšími jednotkami procent globálních emisí bude Green Deal EU sám o sobě tou dobou z hlediska boje s klimatickou změnou k ničemu už až moc zřetelně. Je třeba tedy do toho času členské státy zavázat k dalším opatřením, dalším sankcím…
Tyto závazky již nepřebírejme. Naopak, zasaďme se v Bruselu o zpomalení a osekání stávajícího Green Dealu. Sejmeme tím fatální zátěž z firem a podniků, otevřeme dveře prosperitě. Česká ekonomika bude mít až stovky miliard navíc, což usnadní zbrojení – a tím pádem účinné odstrašení Ruska – i při zachování sociálního smíru. Kdo nyní v ideologickém zaslepení trvá na stále ambicióznější podobě Green Dealu, nahrává zájmům Ruska.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank