Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl: dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Strategie Fit-for-55 se stává páteří klimatické politiky, jejímž cílem je dramatické snížení emisí skleníkových plynů. Jenže nový ekonomický výzkum ukazuje, že bez důrazu na technologické inovace a sociální soudržnost může být tato cesta nejen nákladná – ale i politicky neudržitelná.

Ekonomové Hochmuth, Krusell a Mitman simulovali* dopady klimatické transformace pomocí dynamického modelu, který zohledňuje nejen produkci a spotřebu, ale i rozdíly mezi bohatými a chudými domácnostmi. Jejich závěry jsou varovné: politika postavená výhradně na uhlíkové dani – v modelu ve výši 168 % ceny fosilních energií – sice vede k potřebnému omezení emisí, ale zároveň snižuje HDP o 9,3 % a disproporčně zasahuje nízkopříjmové domácnosti.

Proč? Protože energie pro chudší není volitelným výdajem, ale nezbytností. A její podíl na celkových výdajích je u nich výrazně vyšší než u domácností s vyššími příjmy. Model ukazuje, že ztráta blahobytu u chudších je o polovinu vyšší než u bohatých – a nově vzniklý dluh dosahuje téměř 40 % jejich ročního příjmu. Takový vývoj by zpochybnil nejen ekonomickou efektivitu transformace, ale i její společenskou legitimitu. 

Existuje ale alternativa. Výrazný obrat nastává ve chvíli, kdy model zohlední růst energetické efektivity – tedy schopnost vyrábět a spotřebovávat energii s menšími ztrátami. Pokud by se EU dařilo zvyšovat energetickou produktivitu o 1,5 % ročně, není třeba dramaticky zdražovat energie. Naopak – HDP v novém stavu roste o 1,1 % a sociální dopady se výrazně zmírňují.

Z toho plyne jasný závěr: uhlíková neutralita nemusí znamenat ekonomické ztráty – pokud je podpořena investicemi do inovací a energetické náročnosti. A právě to je klíčové pro českou ekonomiku, která patří mezi nejvíce energeticky náročné v celé EU. Pro firmy i domácnosti to znamená příležitost – cesta k vyšší odolnosti, konkurenceschopnosti a dlouhodobé prosperitě vede přes investice do úspor energie. 

Klimatická debata je často vedena optikou environmentální udržitelnosti. Ale to nestačí. Pokud má být přechod k uhlíkové neutralitě životaschopný i z ekonomického a politického hlediska, musí být udržitelný i sociálně.

To znamená: 1) Neignorovat dopady na nízkopříjmové domácnosti, které nesou relativně vyšší náklady. 2) Investovat do úspor a technologické modernizace, které snižují potřebu drastického zdanění uhlíku. 3) Vyhýbat se zjednodušeným receptům typu „zdanit a přerozdělit“, které mohou brzdit jak inovace, tak veřejnou podporu.

Studie zároveň zdůrazňuje význam správného načasování opatření. Ekonomicky se vyplatí zavést vyšší uhlíkové daně co nejpozději – ale s dostatečným předstihem je oznámit. Tento postup však ignoruje kumulaci klimatických škod, které vznikají z dnešních emisí. Optimální strategie proto musí spojit předvídatelnost se zrychlením investic – ne pouze na straně zdanění, ale technologického pokroku. 

Evropská klimatická politika stojí na rozcestí. Buď setrvá u nástrojů, které snižují emise za cenu vysokých sociálních a ekonomických nákladů, nebo se promění v růstovou a inovační strategii, která spojuje ekologické cíle s technologickou modernizací a sociální stabilitou.

Chceme-li, aby klimatická transformace byla skutečně udržitelná ve všech významech toho slova, musí stát na investicích, inovacích a efektivitě – ne pouze na zdanění.

Otázka pro evropské politiky proto nezní jen: „Jak rychle snížíme emise?“ Ale hlavně: „Jak investujeme do toho, aby se uhlíková neutralita stala realitou – a zároveň příležitostí pro všechny, nejen nákladem pro některé?“ 

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny

*chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://docs.iza.org/dp17861.pdf