Před několika týdny jsem tu psal, že z mylných předpokladů a chaotických cílů ekonomické politiky USA jen těžko vzejde něco přínosného, produktivního. Moc optimisticky bych tak neviděl třeba tezi o tom, že celní tahanice skončí nějakým happy endem s velmi nízkými cly. Greg Mankiw zase před časem podobně uvažoval o DPH, respektive amerických vládních financích.
Připomeňme si, že po amerických volbách zavládlo minimálně na akciovému trhu všeobecné nadšení, operující s předpokladem, že dojde k masivnímu pozitivnímu šoku ze strany vládní politiky. Důraz byl kladen zejména na témata jako deregulace, zvyšování efektivity vládního sektoru, či nižší míru zdanění. U cel se zase předpokládalo, že jde jen o rétoriku, promyšlenou vyjednávací strategii a podobně. Jejímž výsledkem bude možná i globálně nižší celní zatížení a férovější prostředí pro všechny.
K deregulaci zatím nedošlo, snižovánídanízřejmě přijde, ale v kontextu celého vývoje vládních financí to je obrázek minimálně smíšený.DOGEz hlediska snižování vládních výdajů generovala jen zaokrouhlovací chyby (jak mimo jiné tvrdí pan Gundlach). A můj subjektivní pocit by u ní říkal, že to je přesně typ hurá akce, která nakonec lehce udělá více škody než užitku. Celní příběh není zdaleka u konce, ale zatím se nezdá ani náznakem, že by směřoval k onomucílicelkovéhopoklesucelní zátěže aobchodníchbariér.
Dalo by se uvažovat o tom, že onoho cíle u cel nebylo dosaženo proto, že zbytek světa se bezcelní globální ekonomice tvrdě brání. Jenže vezměme v úvahu, že americká vláda od začátku prohlašuje mimo jiné to, že příjmy z cel pokryjí zmíněné snižování daní. K tomu by ale nemohlo dojít, pokud by konečným cílem skutečně byla eliminace cel. Takže tu je velký deficit v logice, nebo ona eliminace cel ve skutečnosti cílem nikdy nebyla. I o tuto linku úvahy opírám své tvrzení z úvodu.
K tomu bych přitom připomenul, co jsem psal nedávno o tom, jak Čína produkuje falešné ojeté vozy, aby tím podpořila jejich exporty do zahraničí (a tudíž fakticky svůj starý ekonomický model). To je jedna z mnoha ukázek, že současný celosvětový obchodní příběh není ani zdaleka černobílý – nejsou tu „zlí“ Američané a rozumný zbytek světa. Ale také ne „zlý“ zbytek světa a doposud vstřícní a trpěliví Američané (což je ale jejich verze příběhu, kterou rozporuje třeba to, jak chráněný mají svůj trh s tahači – viz můj nedávný příběh o Scanii v USA).
Příběh o tom, že by politický chaos v oblasti cel měl nakonec nějaký pozitivní přínos pro všechny, tedy nějaké jasné rysy nenabírá. Spíše se potvrzuje, že z chaosu přínosné věci nevznikají. Jak jsem zmínil v úvodu, známý ekonom Greg Mankiw nedávno psal na svém blogu o „hluboce znepokojivém nepochopení ekonomie mezi poradci prezidenta Trumpa“. A to právě ve vztahu k DPH. Ekonom tehdy dodával: „Trumpův tým se pravděpodobně zaměří na země, jako jsou členové Evropské unie, s daní z přidané hodnoty. Poradci prezidenta již dlouho považují DPH za exportní subvenci… DPH bude vnímána jako clo, řekl sám Trump“.
K tomu ekonom píše: „Nemám velkou důvěru v hospodářskou politiku Trumpovy administrativy, ale vidím v ní jeden malý záblesk naděje… daň z přidané hodnoty je spotřební daň, nikoli obchodní omezení … ale co když mylné argumenty nakonec povedou Trumpa k domácímu návrhu daně z přidané hodnoty? To by bylo skvělé. Nová daň by mohla financovat škrty v jiných, škodlivějších daních, snížit rozpočtový deficit nebo nějakou kombinaci obojího“. Je to tedy zase uvažování ve stylu „omyly a chaos mohou nakonec vyústit v něco produktivního. Jenže pan Mankiw dodává: „Já vím, asi si jen tak představuju“.
Více z trhů a ekonomiky i na X: JiriSoustruznik